Rok zavřených vysokých škol

11. března minulého roku zavřely studentům všechny vysoké školy v Čechách své dveře. Vysoké školství tak bylo jednou z prvních oblastí, která i navzdory nízkým číslům v začátcích zlých časů zareagovala svým úplným uzavřením a na tomto stavu bez jakékoliv přestávky dosud nic nezměnila. Vzpomínám si, že jsem v den oznámení tohoto nařízení seděla v kruhu svých spolužaček a spolužáků na hodině Čtení k právnímu a politickému myšlení. Byla to jedna z prvních hodin po dlouhém období zkouškového. To trvá asi 2 měsíce, po které neprobíhá výuka, a jeho příjemnou vlastností je, že se po něm studentky a studenti navrací zpět plní elánu a těšení na to, co je čeká v novém semestru - přesně v takto povznesené náladě nás ona zpráva zastihla. Pan docent se s námi loučil s nadějnými slovy, že se za pár týdnů zase shledáme nad další kapitolou prvního dílu ze známé trilogie historika Yuvala Harariho (historik Yuval Harari okomentoval rok pandemie pro Financial Times. -pozn. redakce)… Od té doby jsem kolem tohoto titulu několik měsíců chodila a přesvědčovala samu sebe, abych jej nečetla sama, protože se brzy dočkám návratu do univerzitního prostředí a dokončím četbu spolu se svými kolegyněmi a kolegy. Dnes už mám přečtený nejen tento díl, ale i další dva navazující. Kdo by to byl tehdy tušil, že se z chvíle, po kterou na školních chodbách mělo zavládnout ticho, skripta v knihovních poličkách měla zůstat netknuta a na lavice v posluchárnách měl začít usedat prach, stane celý jeden dlouhý rok. A co hůř, ani po tak dlouhé době nebude znovuoživení akademické půdy na pořadu dne.

Na konci letošního února vyšel rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou, která se vedle své náročné soudní činnosti věnuje i mladé generaci budoucích právníků, coby vyučující ústavního práva na brněnské Masarykově univerzitě. Byla to nakonec její slova, která mi toto blížící se smutné výročí připomněla: “Největší bohatství naší země jsou vzdělaní lidé a škola je jedno z nejdůležitějších míst společnosti. Proto mě mrzí, že velká část debaty dosud směřovala k tomu, jestli budou otevřené nebo zavřené restaurace, obchody či výrobní provozy, ne jak zorganizovat kvalitní vzdělávání pro každého i v době epidemie.”

Myslím, že to, jak v naší republice skutečně vnímáme hodnotu vzdělání, se během probíhající krize odhalilo v celé své nahotě. S nabýváním vzdělanosti skrze počítačová zařízení jsme se smířili jako s nijak závažným diskomfortem, který může trvat třeba roky, pokud na to přijde. Jako kdyby vysoká škola neplnila celou řadu jiných, nad míru důležitých funkcí, o které už rok přicházíme, a které našim studentkám a studentům nikdo nikdy nevrátí. Sociolog Daniel Prokop rád připomíná, že vedle funkce vzdělávací mají školy obecně i další z podstatných funkcí, a to sice funkci socializační. Její uplatnění spočívá v tom, že pobytem ve školním zařízení se studentky a studenti seznamují s celou řadu lidí ze svého oboru, čímž narůstá jejich sociální kapitál (užitečné kontakty, styky a známosti), který se ukazuje být významným nehmotným bohatstvím a který mimořádně zvyšuje šance takového člověka uspět. Vnímání společenské úlohy školství jsme omezily jen na jednu z jeho rolí v naší společnosti a myslím, že díky tomuto nekomplexnímu vidění dosud stále nedokážeme dost dobře nazírat na všechny jeho důsledky.

“Největší bohatství naší země jsou vzdělaní lidé a škola je jedno z nejdůležitějších míst společnosti. Proto mě mrzí, že velká část debaty dosud směřovala k tomu, jestli budou otevřené nebo zavřené restaurace, obchody či výrobní provozy, ne jak zorganizovat kvalitní vzdělávání pro každého i v době epidemie.”

Tento komentář píšu v době, kdy je Česká republika jednou z nejhorších zemí v počtu nakažených a situace se nijak nelepší, naopak. V takové době by otevření vysokých škol, kde se setkává celá řada věkových skupin, bylo samozřejmě bláhové a nerozvážné rozhodnutí, což dokážu dobře pochopit i jako úplný laik. Přesto se však nemohu smířit s pocitem, že jsme během onoho celého ročního marasmu právě na vysokoškolačky a vysokoškoláky zapomněli, že na žebříčku priorit vlády i části společnosti sedí ve svých pokojích se zkroucenými zády a zarudlýma očima z osvícení obrazovek kdesi vzadu, opomenuti, jakkoliv se o nich často vznešeně hovořilo jako o budoucnosti naší země.

A tak mě někdy, poté, co zavřu okno s nekvalitními obrazy dvaceti tváří mých spolužaček a spolužáků přenášenými skrze webkamery, zastihne úzkost z představy, jakkoliv se dnes ještě stále může jevit jako sci-fi, že pro nás univerzitní prostředí plné setkávání, osobních konfrontací, diskuzí a vzájemného obohacování se při klábosení v menzách pozbyde smyslu úplně. Vědoma si toho, že uzavřené vysoké školy jsou nyní jen bouří ve sklenici vody, se nemohu zbavit přesvědčení, že společnost, v níž centra vzdělanosti mlčí a naplno nevyužívají svůj potenciál, nečeká nic dobrého. Zůstává současně jedním z mnoha, ve kterém se jako studentka vysoké školy, které se stýská, budu jednou ráda mýlit…

V rámci cyklu Rok pandemie budeme v březnu publikovat vaše příběhy a komentáře. Jak se tato nelehká situace dotkla vás osobně? Jste ochotni se s námi o vaše zážitky podělit? Kontaktujte nás na sociálních sítích nebo na mailu info@roudnicemanavic.cz. Děkujeme.