Lidé mi dali peníze, protože očekávají, že budu dělat to, co jsem slíbila, a že to budu dělat dobře

Bára Cihlová (19) je roudnickou rodačkou, studentkou Akademického gymnázia a juniorskou asistentkou výzkumu na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze. Na vědeckou dráhu se dala už v patnácti letech. Letos byla přijata na Oxfordskou univerzitu ke studiu molekulární a buněčné biochemie, ale po Brexitu si školné nemohla dovolit pokrýt bez pomoci. Po zveřejnění svého příběhu se Báře na její sen začala skládat celá republika. O začátcích její vášně, současném angažmá na Akademii věd i vyhlídkách do budoucnosti si s námi pro web Roudnice má na víc popovídala přes videohovor.

‌             ‌

Magdaléna Michlová: Ahoj Báro, začněme od samého počátku. Kde se u tebe vzalo nadšení pro vědu? Je to něco, k čemu jsi vždycky tíhla, anebo to podnítil nějaký konkrétní zážitek, konkrétní osoba?

Bára Cihlová: Hodně lidí říká, jak vždycky milovali vědu, jak věda byla něčím, co chtěli dělat odjakživa, ale u mě to přišlo až ve chvíli, kdy jsem začala mít chemii na základní škole. To mě chytlo. Tehdy jsem si teprve řekla, že to je něco, co chci dělat, a začala jsem si hledat nějaké další možnosti a podobory. Pokud bych měla zmínit nějaký zážitek, který mě v tom utvrdil, tak asi chemickou olympiádu právě na základní škole v Roudnici. Dostala jsem se tehdy do krajského kola, kde jsem se konečně dostala do nějaké laboratoře – vůbec poprvé v životě. Dělali jsme tam různé pokusy, vytvářeli jsme třeba duhu z různých látek, a to mě tak moc bavilo, že jsem si řekla, že v tom chci pokračovat, a ze základní školy jsem skočila rovnou na Akademii věd v Praze. Takže u mě to nadšení určitě nebylo odjakživa. Předtím jsem chtěla být veterinářka, možná snad i zpěvačka, zkrátka spoustu různých věcí mimo můj současný obor, ale nakonec jsem skončila tady.

Jaroslav Michl: Na Akademii věd, konkrétně na Ústavu organické chemie a biochemie, působíš teda už od nějakých patnácti let, pokud dobře počítáme. Jak se to tak člověku stane, že po základní škole začne hned pracovat v nejprestižnější české vědecké instituci?

B: No, jak se to tak člověku stane (smích)… Já jsem tam nezačala hned pracovat. Vlastně to začalo tím, že jsem napsala email jednomu vědci z toho ústavu, Evženu Bouřovi, který dělal přesně to, co mě zajímalo – jak může být chemie a biologie propojená s vývojem léků. Napsala jsem mu, že jsem sice teprve čerstvou absolventkou základky, ale že by mě hrozně zajímalo, co dělá, třeba i se jen podívat do jeho laboratoře. A on si mě opravdu pozval na pohovor, kde jsme rozebírali, čemu bych se vlastně chtěla věnovat. Já jsem říkala, že bych byla hrozně ráda, kdybych tam mohla jen tak stát a pozorovat lidi z ústavu, co dělají, na čem pracují. On se ale zachoval úžasně – nevím, jestli by pro mě něco takového udělal kdokoli jiný – povolil mi vstup do laboratoře ústavu a postupem času mě začal učit i některé základní metody. Já jsem samozřejmě nic z biochemie pořádně neznala, ale snažila jsem se všechno si vždycky zapamatovat a učit se. Bylo to těžké – většinou mi něco ukázali a pak odešli, ať to zopakuju sama. V těch začátcích to bylo opravdu dost náročné. Ale biologie mě z nějakého důvodu neskutečně chytla a fascinace mě doteď nepustila – a práce v laboratoři mě taky moc baví! Pravidelně jsem na ústav od té doby psala, jestli můžu ještě přijít na návštěvu a zkusit si nějaké další věci, že jsem si třeba někde něco přečetla a ráda bych si to zkusila, a oni mi vždycky vyšli vstříc. Jsem moc ráda, že jsem to nevzdala a vždycky vědce z ústavu s něčím dalším otravovala – ale asi jsem měla i obrovské štěstí na lidi.

Když se vědci opijou, taky se nechovají jako nejmoudřejší lidé.

M: I v těch nejprestižnějších institucích občas dojde k tomu, že se mladá holka stane obětí ageismu a sexismu. Ty žádné takhle negativní zážitky nemáš?

B: Mně osobně se nic takového nestalo, což je ale možná i tím, že vypadám a vždycky jsem vypadala na deset (smích). Ale pravdou je, že některým mým teď už kolegyním z jiných laboratoří se stávaly různé nepříjemné věci, zejména sexismus, ale setkala jsem se i s různými rasistickými poznámkami. Většinou k tomu docházelo na nějakých větších akcích, kde se vědci opili – to se pak taky nechovají jako nejmoudřejší lidé. Takže jo, tam jsem se vlastně setkala s podobnými věcmi asi nejvíce za celý svůj život, což mě docela překvapilo. Osobně se mě to nikdy netýkalo, ale všímala jsem si toho.

J: Čemu přesně ty se ve svém výzkumu věnuješ?

B: Já se věnuju enzymům, konkrétně studujeme enzymy virového původu. Hlavní náplní naší laboratoře je tyhle enzymy připravit a vykrystalizovat. Když je vykrystalizujeme, můžeme je podrobit biofyzikálním metodám a zjistit, jakou mají strukturu, jak vlastně vypadají v prostoru. A když pak známe jejich strukturu, tak o nich dokážeme zjistit skoro úplně všechno: jakou mají přesně funkci a hlavně jak můžeme vytvořit nějakou specifickou molekulu, která se na ně naváže a která je inhibuje, která je zneškodní, takže nemůžou konat tu svou funkci – což je zároveň i takovou hlavní strategií ve vývoji antivirotik. To je teda hlavní náplň našeho výzkumu, ale já osobně jsem studovala třeba i funkce těchhle enzymů, nejenom strukturu. A taky to, jak některých těch jejich funkcí můžeme využít k tomu, abychom vyvíjeli metody na testování inhibitorů, které už existují. Minulý rok jsme vyvinuli fluorescenční metodu, kterou můžeme použít na testování nějakých malých molekul, které by potenciálně mohly sloužit jako antivirotika.

Někdy trvá i deset let, než někdo vytvoří něco, co má natolik velký smysl, aby vznikl článek.

M: Četli jsme, že ti má letos vyjít odborný článek v časopise Journal of Biological Chemistry. Pro vědeckou komunitu jsou články v takhle impaktovaných časopisech dost klíčové. Ty budeš mít možná brzy jeden na kontě – jaký je to pocit?

B: Je to úžasný pocit. Já jsem vždycky toužila po tom – i když jsem se učila teprve základy – že budu mít nějaký vlastní projekt, něco, čemu se budu moct věnovat zrovna já, a než se tohle stalo, trvalo to třeba rok. Pak jsem snila i o tom, že udělám něco, o čem bychom mohli sepsat nějaký článek, takže je pro mě skoro až neuvěřitelné, že teď jeden mám. Někdy trvá třeba i deset let, než někdo vytvoří něco, co má takový smysl, aby vznikl článek. Ten náš není nijak obrovským objevem, ale je to něco nového a užitečného, co by se snad mohlo používat v budoucnu, protože ta naše navrhovaná metoda je velmi levná – to je její hlavní přínos. Jsem na to vlastně docela dost pyšná, protože jsem nad tím strávila dost času, a jsem ráda, že jsem tuhle příležitost vůbec dostala – že mi v laboratoři takhle důvěřovali.

J: Ty jsi teď teda na Akademii věd zaměstnaná, anebo jakou tam máš aktuálně pozici?

B: Teď už zaměstnaná, už asi rok. Hned, jak mi bylo osmnáct, začala jsem být zaměstnankyní.

M: Tenhle tvůj celý příběh – o mladé vědkyni, která sbírá finance na školné na neuvěřitelně prestižní škole – za pár dní obletěl velkou část republiky. Jak ses v rámci toho, jak se tvůj příběh šířil ve veřejném povědomí a finance se začaly vybírat, cítila?

B: Já jsem vůbec nečekala, že se tohle stane. Moje první iniciativa vycházela z toho, že jsem se dostala do poměrně velkého stresu z uvědomění si, že i když jsem se na Oxford dostala, z čehož jsem měla asi dva týdny naprosto euforické pocity, tak i se všemi stipendii, se vším, co bych teoreticky mohla získat, si nebudu moct dovolit na tu školu nastoupit a že nemám moc času na to, abych se ty finance pokusila získat jinak. Vytvořila jsem si teda stránky a přemýšlela, jestli za těch pár měsíců nezvládnu oslovit nějakou větší firmu nebo nějakého mecenáše, který by třeba viděl, co dělám, že mě to opravdu baví a měl zájem mě v tom podpořil. A to, že se strhla taková obrovská lavina podpory ze strany veřejnosti – mně se vlastně na Oxford složili lidé! – je opravdu neuvěřitelné. Mám obrovskou radost, ale zároveň cítím i velkou zodpovědnost. Lidé mi dali peníze, protože očekávají, že budu opravdu dělat to, co jsem slíbila, že budu dělat, a že to budu dělat dobře, což já chci. Takže jsem hrozně vděčná, že mi Češi dali šanci na školu nastoupit, a pořád se mi tomu těžko věří.

Doufám v nějakou změnu, aby i mladší lidé, než jsem já, nemuseli finance na svůj sen o studiu v zahraničí sbírat od veřejnosti jako já.

J: Podařilo se ti nakonec vybrat celou potřebnou částku?

B: Podařilo se mi vybrat víc jak na první rok studia, tedy skoro polovinu toho, co je potřeba na celé ty čtyři roky, což je naprosto úžasné. V dalších letech budu ještě peníze potřebovat, ale doufám, že – po Brexitu se to teda ještě nestihlo, navíc teď s pandemií, zkrátka ty změny pro studenty přišly hrozně pozdě – v těch následujících letech zasáhne nějaká instituce a české studenty podpoří, protože stejné problémy potkají i studenty, kteří jsou mladší než já. Já tedy opravdu doufám v nějakou změnu, aby všichni, kteří mají nějaký sen a chtějí si ho plnit v zahraničí, nemuseli sbírat peníze tak jako já.‌‌‌‌

‌                                              Upload

Oxfordská univerzita

• ‌

M: Držíme pěsti, tobě i ostatním, kteří půjdou ve tvých stopách. Podle čeho sis vlastně vybírala univerzitu? Proč zvítězil zrovna Oxford? Zvažovala jsi i nějakou jinou univerzitu?

B: Rozhodně ten styl výuky, který je na Oxfordu jedinečný. Jejich jednotlivé programy jsou zcela integrované, neexistují tam moduly. Když jdete na Oxford, jdete studovat jeden obor v té největší hloubce – u mě jde teda o biochemii. Všechny předměty, které máte, cílí na budování vašeho chápaní biochemie a umění řešit biochemické problémy. Když jsem se dívala na univerzity v Americe, Německu, nebo i – samozřejmě – v Čechách (tam jsem se dívala úplně nejdřív), nikde se mi nelíbil systém modulů, v rámci kterého bych měla povinné i věci, jako je obecná biologie, anorganická chemie nebo třeba fyzikální chemie, které samy o sobě biochemikovi k ničemu neposlouží a zabírají lépe využitelný čas.  V Oxfordu se hodiny vedou v malinkých skupinkách, zatímco na ostatních univerzitách se učí primárně v rámci obrovských přednášek, kde si sednete a něco posloucháte a to je tak nějak všechno, navíc za to – třeba v té Americe – i tak platíte velké peníze. Kdežto na tom Oxfordu máte týdenní tutoriály a jeden profesor se většinou stará jen o tři studenty, na které má tím pádem spoustu času, věnuje se jim naplno a oni s ním můžou konzultovat i věci, které je osobně zajímají. Jinak jsou tam i workshopy o zhruba deseti studentech… Je spousta důvodů, proč zrovna Oxford. Dalším je třeba to, že ve čtvrtém ročníku už nebudu mít žádné přednášky, žádné hodiny, ale budu mít prostor k tomu dělat svůj vlastní výzkum na tamějších institucích. Zkrátka budu moci dělat v oxfordské laborce cokoli, co budu chtít, a bude to zafinancované, což je naprosto úžasná představa. A nakonec, proč ještě Oxford: vědci, kteří tam působí, dělají věci, které mě zajímají snad nejvíce, ale v Čechách se neřeší. A jenom když si uvědomím, že tam s nimi budu moct vůbec být a že mě tihle lidé budou v rámci tutorialů učit v malých skupinkách, jsem nadšená – mám od nich doma učebnice, které jsou takové moje bible… Takže proto Oxford. Nikam jinam bych opravdu nechtěla.

Nevím, co bude, ale já určitě budu v laborce.

J: Možná je to až moc předběžná otázka, ale co máš plánu po Oxfordu? Chystáš se třeba vrátit do Česka?

B: Já moc nevím, co budu dělat po Oxfordu, ale určitě si chci udělat doktorát. Po těch čtyřech letech tam budu mít magisterský titul, pak bych ráda ten doktorát a co nejvíc cestovala. Po doktorátu budu vlastně „post-doc“ a každý rok budu moci být v jiné laboratoři. Určitě bych ráda byla jeden rok třeba v Japonsku, jeden v Austrálii, další třeba ve Švýcarsku… A určitě bych se jednou ráda vrátila do Čech, není to nic, co bych zavrhovala, jen ještě nemám rozmyšlené, co přesně budu po Oxfordu dělat. Moc ráda se jednou vrátím a budu spolupracovat třeba i s tou laboratoří, kde jsem teď poslední čtyři roky působila, ale upřímně nedokážu říct, co bude. Ale určitě budu někde v laborce (smích).

‌             ‌

Rozhovor vedli, přepsali a editovali Magdaléna a Jaroslav Michlovi, napůl roudnický, napůl ostravský, napůl studující, napůl pracující pár, který příležitostně přispívá do internetových perodik jako Deník Referendum, A2larm nebo The Student Times.